Můj blog je jak cedulky na přepážkách

Určitě jste si jich všimli. Je jich všude spousta. Na každém okénku bývá nejméně jedna, často mnohem víc polepených kam se jen vejdou.Třeba v Praze na Hlavním nádraží jsou skoro všude. „Nerozměňujeme“, „Jízdenky nevedeme“, „Zde nejsou dopravní informace“, „Here speak czech only. For English information…“

A lidé se ptají dál a dál a dál… „Snad už ty idioti pochopěj tohle!“ se jednoho dne ozve od umaštěné opékačky buřtů, které jsou všechno, jen ne dietní. Ta pak vezme to svých špinavých pacek jeden tácek, v prachu pod mrazákem vyštrachá propisku a načmárá Peníze neměníme.

Nějak podobné je to mým blogem. Mám nějaký zážitek o který se potřebuju podělit s přáteli, postěžovat si, nebo si zanadávat. Říci to jednomu člověku mnohdy nestačí. Vysvětlovat jeden problém do detailů několika lidem je vysilující.

Blog je takovým ideálním místem, kde může člověk oslovit spoustu přátel, je místem, na kterém sposuta cizích lidí může najít odpovědi na problémy, které tu řeším.

Za pár dní to bude přesně rok, co tento blog započal svůj život. Existuje však mnohlem déle. Dříve se jmenoval „Nekuřácké kupé“ a dlouho neobsahoval žádný článek, protože jsem neměl o čem blogovat. Neuměl jsem to.

A právě před necelým rokem jsem se střetl s nerudnou průvodčí, téma bylo na světě a tak jsem vytvořil první článek. Subjektivně jsem zhodnotil článek jako velmi vydařený a to mi dodalu sílu dál psát.

Mým cílem rozhodně není mít nejčtenější blog – spíš takový kulturní spojovací článek s přáteli, takové okénko do duše. Mít někde sepsané svoje myšlenky, zlozvyky a nedostatky a když někdo z mých přátel na některý narazí, tak mu dám přečíst článek, abych dal najevo, že si svoje chyby uvědomuju a hledám cestu, jak se jich zbavit (nebo jak s nimi žít).