Nemůže to začít hořet?

„Nemůže to začít hořet? To je diesel, že jo?“

Je to diesel. Takže máme čas. Fajn, takže co teď.

Hele, svítí palubovka, takže vypnout motor. Otočím klíčkem, kontrolky zhasnou. Ale motor se nezastavil, ten už stál.

Rozhlížím se. Všechno je tak moc jiné, že nevím, kde začít. Kam se podívám, tam je mezi střepy hromada věcí. Je to hrozný zmatek, nestíhám si utřídit myšlenky.

Vím, co se stalo. Jsme vzhůru nohama, visíme za pásy hlavou dolů. Střecha trochu zmáčklá do kabiny, ale prostoru tu zbývá dost.

Je mi dobře. Jako vážně! Po tom, co jsme právě zažili jsme oba celí. Opakovaně se ujišťujeme, že MY jsme v pořádku.

Tak co teď?

Mobil! Najít mobil. Jsme někde v prdeli na konci světa, mobil je teď vším.

Leží tady, přímo pode mnou. Teda nade mnou. Doprdele, co je nahoře a co dole? Pořád visím v pásu.

Viset v pásu je pohodlný. Divný, ale je. Potřebuju se odpoutat, protože jsem hrozně dezorientovanej v prostoru takhle.

Prdele, nejde to, nedosáhnu mezi sloupek a sedadlo. Nedosáhnu, protože se nenahnu doleva, je tam ta promáčklá střecha. Karel může, tak mě odpoutá.

Sednu s na zem. Vlastně na střechu. Doprdele. Každý jsme někdy občas vzhůru nohama, nepřijde nám to, jsme zvyklí. Neporadíme si, když je vzhůru nohama všechno kolem.

Nevidíme ani ven. Přední okno je na zemi, před zadní se vysypal kufr. Boční ukýnka jsou až u země, není prostor se sehnout a vyhlédnout.

Ty vole, krev! Všechno se zastaví. Nic není důležitější. Odkud to kurva je?

Koukám na Karla. Je celej.

Přehrávám si v hlavě tu scénu. Nebouchlo mě něco? Z předchozích nehod vzpomínám, jak jsem nic necítil, dokud to nepřišlo k sobě. Klidně bych mohl mít v krku železnou trubku a nic.

Já vůl, klečím ve střepech. Dobrý.

Tak co teď?

Pořád je tu zmatek. Nezlepšuje se to. Všechno naruby, postupem času vnímám stále víc věcí, které mě jenom rozptylují.

Někdo na nás zvenku volá. Uvědomuju si, že volá už dlouho. A slyšel jsem ho celou dobu. Ale je toho tolik, že tohle jsem vytěsnil. „Jo, jsme v pohodě.“

Mám mobil a čepici. Venku mrzne, pro čepici bych se vracel.

Jdem ven. Dveřma to nejde. Na předním okně všechno leží, dozadu se nedostaneme. Z okna u spolujezdce zbyla škvírka. Takže u řidiče, z toho zůstaly 2/3, tím prolezem.

Všechno je vhůru nohama. I okna. Ty jsou hlavně úplně u země.

Beze slov uhýbám Karlovi, ten kolem mě protáhne a je venku. Seděl jsem sice blíž, ale je třeba se plazit po zemi mezi střepy, na to je potřeba místo.

Našel jsem tužku, beru jí. Vystrčím hlavu a podávám věci Karlovi. Jsem venku.

Poprvé uvidím, co se opravdu stalo. Stál bych a kochal se. Lavina myšlenek mě svírá, musím jednat.

Uvědomuju si, že začínám zmatkovat. Hlavou mi letí tolik myšlenek, že je nestíhám uchopit. Nedokážu ani dokončit větu.

Takhle to nejde. Nejde stihnout všechno.

Tak co teď?

Jedny dveře jdou otevřít. Za nima leží bunda a batoh. Bezva.

Hledám oranžovou vestu. Ale vyseru se na to, kdo ví, kde je.

Mezitím se tu sbíhají místní.

D-FENS!

Zapínám diktafon a schovám do kapsy. Slovo proti slovu má velkou moc, nechci se stát zranitelným terčem kolemjdoucí hyeny.

Volám Policii. Sněží. Zmatkuju. Zasněžený dotykáč zmatkuje. Kurvadrát.

Mluví na mě asi 4 lidi současně. Pořád se snažím vytočit 158. Nikdy bych nevěřil, kolik to může dát práce. Mrznou mi prsty. Ve zmatku se ukliknu, aplikace se přepne jinam, něco se začne dlouze načítat. Sekundu, dvě, tři… Zoufalost, bezmoc.

Žádná katastrofa se sice neděje, ale já jí prožívám. Prožívám přesně to, co popisuje Jill Bolte Taylorová ve svém příběhu o mozkové mrtvici.

Střih.

„Policie už jede“ říkám. A v tom si uvědomuju, že nevím, jak telefonát skončil. Pamatuju si, jak popisuju místo nehody, že je bez zranění, ale auto ve škarpě. Ale co pak? Položil jsem to? Nebo co jsme si řekli? Krurvadrát.

Někdo z okolních mi podal nářadí, jdu odpojit baterii.

D-FENS!

Fotit. Všechno fotit. Než přijede policie, všechno zasněží.

Fotím, hrozně mrznu.

Kolemjdoucí místní znají majitele ohrady, kde parkujeme. Shání ho. Díky!

Policie přijela. Kdo řídil? Doklady!

Dostali doklady, označil jsem se za řidiče a seru na ně, práce máme dost. A oni taky.

Sněží.


Zvědavý čtenář se jistě ptá co se stalo. A není to jedno?

Tento článek jsem sepsal v den nehody. Vím, že v něm jsou překlepy a nesmysly. Nebudu je pro zachování autenticity opravovat.

Vsetínský Barcamp ve Zlíně

Bylo mi jasné, že srovnávat se s loňským ostravským Barcampem, který se mimořádně vydařil, bude velmi obtížné pro všechny další ročníky. Přesto Vsetínský Barcamp ve Zlíně dokázal zaujmout a i přes drobné nešvary jsem nakonec odjel nadšený!

Baťův institut 14|15

Prostory pro Barcamp jak stvořené. Nádherná nová budova zlínského muzea si touhle akcí udělala dobré jméno a dokázala zaujmout. Mrzí mě, že jsme se nakonec nestihli v otevírací době podívat do expozic v ostatních sálech. Prošel jsem si webové stránky institutu a zřejmě jsme o hodně přišli. No, prý příští rok organizátoři počítají s dalším zlínským Barcampem, tak je na co se těšit. Tou dobou už snad probublají budovy i do map a navigací, tak nebude problém s objednáním jídla na Dámejídlo.cz (systém adresu neznal) a nebude třeba řidiče navigovat — už se nestane, že pražák přijede z Plzně do Zlína a pak radí zlínskému řidiči, kudy jezdit po Zlíně.

Pokračování textu Vsetínský Barcamp ve Zlíně

Drsný rozchod v Praze, aneb Ondřeji, prosím!

Meme vypodobení scénky „Ondřeji prosím“V polovině dubna se na internetu jako virus rozšířilo video, na kterém se kluk rozchází s mladou blondýnkou. Celé je to proloženo hysterickým křikem obou aktérů a během pěti minut slečna zopakuje slova „Ondřeji, prosím“ téměř 100×.

Video samotné zde nebudu uvádět z několika důvodů – především proto, že jej považuji za ubohé a silně dehonestující pro hlavní hrdinku. V případě eminentního zájmu jej dokážete najít v desítkách rozmanitých verzí a remixů pod hesly „Drsný rozchod v Praze“ a nebo „Ondřeji prosím prosím“.

Není však bez zajímavosti, že video samotné v původním originále dokázalo během jednoho dne nasbírat 300.000 shlédnutí. Také facebooková stránka Ondřeji,prosím,prosím dokázala za 24 hodin získat přes 20.000 fanoušků a to přesto, že jde pouze o příživníky, kteří jen přiživují na popularitě videa.

Pátrání po aktérech

Pátrání po skutečných aktérech u podobně populárních reality show scének je hodně oblíbená zábava různých individuí na internetu. Běžně již po několika hodinách od prvního uvedení na povrch vyplavou skutečná jména klíčových postav doplněná o odkazy na jejich profily na Facebooku ap.

Tentokrát ale všechna individua asi zajímá něco jiného, protože po čtyřech dlouhých dnech víme jen tolik, že borec se jmenuje Ondřej, na Facebooku vystupuje pod jménem Andrew Bartlett a kolují pouze předělávky fotografií, které jsou volně dostupné na uvedeném profilu. Nic však nenaznačuje, že by to měl být opravdu on, kromě stejné značky auta na snímcích. Dost dobře to taky může být pokus diskreditovat někoho jiného.

A vůbec všechny další informace jsou dostupné tak na úrovni jedna babka povídala. Kromě několika ubohých fake příživníků se neozval téměř nikdo z okolí aktérů, výjimkou je snad jen poměrně obecný příspěvek od jedné spolužačky a s ním související komentáře:

Příspěvek od Sabiny Mihalové

Už vás mrazí v zádech? Mě ano. Jak málo stačí k tomu někoho zničit.

Blondýnka na jiné fotografii Koluje několik dalších indicií, ale nelze dohledat jejich zdroj, všechny jsou už (nejméně) z druhé ruky:

  • Ondřej, který video natočil, jej nezveřejnil, ale udělal to jiný jeho kamarád.
  • Rodiče blondýnky na Ondřeje podaly žalobu, proto původní video smazal.
  • Dívka v neděli utekla z domova a v současné době je nezvěstná.
  • Jediná fotografie (vpravo), na která je údajně ona.

Přijde mi poměrně neobvyklé, aby u takto populárního videa nikdo důkladně neprozkoumal realitu. Podkladů je dost, samotné video prozrazuje poměrně hodně.

Screenshoty z videa
Screenshoty z videa

Na několika záběrech je vidět okolí, okolní silnice, parkoviště, zábradlí, autobusy a prodejna vozů neurčité značky. Dále je vidět, že přední SPZ má Ondřej za okýnkem a lze jasně rozpoznat i poslední dvě číslice „83“.

Detailů je hodně málo, směrové cedule nejsou čitelné, čísla autobusů rovněž. Až Tadeáš Hlaváček v jednom nenápadném příspěvku poslal odkaz na mapu místa činu.

Příspěvek od Tadeáše Hlaváčka

A opravdu.

Snímek z Google Street view

Dotknout se hvězd

Nedalo mi to a dnes ráno cestou kolem jsem zastavil se podívat se na ten kousek asfaltu, jehož sláva hvězd se dotýká.

A světe div se, on tam stál i bílý Mercedes s SPZ za předním sklem s čísly „83“ na konci. A přesně ten model, který lze najít na fotkách profilu uživatele Andrew Bartlett.

Poznávací znamení: nálepka Mickey Mouse na víčku nádrže.

Kupujeme nový počítač

V poslední době mě často žádáte o radu při koupi nového počítače. Moje rady nejsou vždy univerzální, ale mám několik pouček, které mohou pomoci většině z vás.

Notebook nebo stolní počítač?

Všichni chtějí notebook. No jasně, je malý, přenosný – tak proč kupovat něco jiného? Povím vám to.

Delší práce na notebooku je velmi nepohodlná. Klávesnice je vysoko (na těle notebooku), bývá poměrně malá, málo ergonomická. Obrazovka je nevhodně umístěná, při delší práci můžete pociťovat bolesti zad a krčních svalů. Některé typy se tyto nedostatky snaží trochu potlačovat, ale pevné spojení obrazovky s tělem notebooku mnoho možností na zlepšení nedává. Stolní počítač má klávesnici i monitor zvlášť a můžete si je rozložit po stole dle potřeb.

Pokud notebook nepotřebujete do školy nebo do práce, opravdu potřebujete přenosný počítač? Ze zkušenosti potvrzuju, že hodně notebooků zůstává na jednom místě a nikdo je nikam nenosí. Brzy přejde i zdánlivě lákavá představa, jak budete serfovat různě po bytě (ve vaně, na záchodě, v posteli). Notebook na čtení do postele je velká a těžká věc, brzo vás to přestane bavit.

Notebook je dražší. Na první pohled to tak nevypadá, ale reálné náklady zejména již při koupi jsou vyšší. Notebook představuje nedělitelný celek a později víceméně nebude možné jeho vlastnosti přizpůsobit nově vzniklým potřebám a je proto nezbytné ještě před koupí důkladně zvážit, na co jej chcete využívat.

Stolní počítače jsou jako skládačky. Drtivou většinou jejich komponent lze vyměnit za novější a výkonnější kdykoliv později a tím i staršímu stroji dát novou mízu. Je tak možné po několika letech několikanásobně zvýšit jeho výkon (pokud na tuto alternativu bylo při nákupu náležitě pomýšleno). Z tohoto důvodu můžete při nákupu sestavit stolní počítač z levnějších komponent. V průměrné rodině životnost bývá mezi 6 a 10 lety.

Možnosti oprav jsou u notebooků značně horší. Náhradní díly bývají drahé, některé jsou specializované pro daný typ, jejich výměna je komplikovaná a bez zásahu drahého servisního technika se neobejdete. Rovněž výměna poškozených částí (obrazovka, ulomený nebo prasklý kryt, opotřebení často namáhaných míst) je často nedostupná a po nějaké době je z pěkného notebooku nepěkný kus osahaného a potlučeného plastu.

U stolního počítače poškozený či opotřebený díl lze snadno vyměnit a to včetně výměny plechové bedny, ve které je poskládán.

Dnes je vhodné pořídit si počítače dva. Silný a kvalitní stolní počítač a k němu malý levný netbook, případně tablet.

Přesto níže v článku se budu povětšinou opírat o notebooky a většina bodů platí i pro stolní počítače. Pokračování textu Kupujeme nový počítač

Jak jsem řídil opilý

Nesouhlasím s tvrzením „dám si jedno malý pivko, za půl hodinky budu v cajku“ a ze zásady prostě nepiju, když řídím.

Jednou jsem přesto sedl do za volant pěkně na šrot. Bylo to před pár lety,  začínal jsem bydlet v Pardubicích – Svítkově. Toho večera přišla nečekaná návštěva původem z dalekých krajů (BTW: chtělo by to někdy zopakovat, jestli to čtete :) ), slovo dalo slovo a ani si nepamatuji, jak jsem se dostal do postele.

Druhý den ráno na mě budík přes hodinu pokřikoval, první myšlenka po probuzení byla „Kruci jdu pozdě!“. Rychle jsem se oblékl a vyrazil jsem autem do města. Stres ze zpoždění a pořádné okno mi úplně zakryly vzpomínku na předchozí večer.

Jel jsem opilý a nevěděl jsem to. Pokračování textu Jak jsem řídil opilý

PHP – proč si napsat vlastní Framework/CMS/e-shop

Pokud jste četli nadpis jako „Proč si nepsat vlastní…“, pak si jej přečtěte znovu a pozorněji. Opravdu se zabývám tím, pro by si každý programátor měl napsat svůj vlastní Framework, CMS a nebo e-shop.

Jakmile se student programovacího jazyka dostane dostatečně daleko od prvního „Hello world“, přijde první nabídka na vybudování nějakého rozsáhlejšího systému – například e-shopu. Mladý programátor je už otrkaný, ví že stále dokola řeší opakující se problémy a tuší, že by měly vyřešit nějak centrálně – a tehdy poprvé stojí před vnitřním dilematem: Použít hotový a léty prověřený systém, nebo si vytvořit svůj vlastní?

Já tvrdím:
Každý, kdo si někdy položil tuto otázku, by si měl napsat svůj vlastní systém.
Pokračování textu PHP – proč si napsat vlastní Framework/CMS/e-shop

MojeID – taky trocha kritiky

Nedávno spuštěné službě mojeID, kterou provozuje CZ.NIC se věnuje velká pozornost, zejména od odborné veřejnosti. Naprostá většina ohlasů je kladná, leč mezi nimi se občas objeví nějaký nespokojený výkřik, který často ale pramení z nepochopení principu služby. Chtěl bych se zde zabývat několika problémy kolem této služby, na které narážím.

Tomuto článku by měl předcházet alespoň jeden pochvalný, ale žádný takový na mém blogu nenajdete. Podobných článků je na internetu více a další stále přibývají, například seriál Jak na MojeID od kolegy Jiřího Kolaříka, nebo Jedno heslo přímo od provozovatele služby.

Přesto bych rád úvodem poznamenal, že mojeID považuji za úžasnou službu. Pokračování textu MojeID – taky trocha kritiky

Úskalí českého dabingu – Dat, Data a [dejta]

V několika posledních dnech pozoruji snahy o prosazení vysílání filmů v původním znění s titulky. Jsem jednoznačně pro.

Jeden z nejlepších a nejkvalitnějších dabingů – a netvrdím to jen já – má seriál Simpsonovi. Autoři překladu tohoto seriálu nemají práci vůbec snadnou, protože seriál je nabitý zapeklitými slovními hříčkami a lokálními vtípky, které v Čechách jen obtížně pochopíme – a přesto všechno si český překlad dokázal zachovat většinu vtípků z původního znění. A kde to nebylo možné, v překladu upustili od původního obsahu a nahradili jej zcela novým, po čechy snáze pochopitelným kontextem.

Někdo to vnímá jako zásah do původního příběhu, ale já to vítám. Jedna věc je přeložit slova; ale zachovat původní myšlenku je umění, které navíc vyžaduje dostatečný postřeh překladatele. A to všechno tak, aby si divák co nejméně musel domýšlet, jak to, kruci, autor vlastně myslel.

Moje poklona.


Například v seriálu Star trek existuje v originálním znění postava jménem „Data“. Překladatelé postavu vhodně přejmenovali na „Dat“, aby bylo možné skloňování podle mužského rodu. Po nějaké době však došlo nejednou k tomu, že v samotném českém dabingu překladatelé z nějakého důvodu požadovali, aby i v českém znění ztratilo Datovo jméno pružnost a stalo se pouhým „Data“ ve většině pádů po vzoru anglických jazykových pravidel.

Před neuvěřitelnými 11 lety kolovala na internetu nahrávka, ve které se sám Bohdan Tůma (představitel Data v českém znění) rozčiloval, „proč, sakra, 160 dílů se Datovi říkalo Dat a teď najednou je to Data?“

MP3 soubor s nahrávkou

Zdroj: www.srandicky.cz, 1999

A včera jsem se díval na 14. díl první serie Joeyho v českém dabingu a překvapivě tam účinkoval Brent Spiner, tedy představitel Data. Tentokrát v českém znění nebyl Dat, ani Data, ale „dejta„, tedy Data čtený s anglickou výslovností. Chvíli mi trvalo, než jsem si dal 2 a 2 dohromady.

Nechci tím naznačit, že by snad Star trek, nebo Joey měli nekvalitní dabing. Ale určitě mi dáte za pravdu, že toto autorům trošku ujelo :)

Doplnění: Pavel Jaroš mi svým komentářem připomněl jště jinou zajímavou věc: Když si k filmu stahnu titulky vyrobené některým z nadšenců a dobrovolníků, jsou mnohdy hodnotnější, než „profesionální“ překlad. Zrovna u dílu Slapsgiving seriálu Hymim je překlad jejich vojenských hodností proveden docela zdařile a i navíc překladatel do titulků pro jistotu v nutném případě vložil vysvětlení – takový titulek má kolikrát třeba i pět řádků. Nevím, jak to vnímate vy, ale já velmi pozitivně.

Lidé jsou ovlivnitelní

Tento článek bych také mohl nazvat „nevěřte nikomu“, ale to by bylo hrubé, ohrané a mnohem méně poutavé.

Jistě máte blízkého člověka, za něhož byste byli ochotni dýchat a zaručili byste se za něj čímkoliv. Může to být matka, manželka, syn, bratr, kolega, nejlepší přítel, … kdokoliv.

Kdyby takový člověk za vámi přišel, že potřebuje půjčit velkou sumu peněz, nebo vám slíbil, že na vás po pěti letech přepíše své nové Ferrari, jestliže s ním budete splácet polovinu splátek a vy byste si plácli, je pravděpodobné, že by dohoda zůstala „na hubu“. On by vás nikdy nezradil. Vy si přece můžete věřit, ne?

NE!

Ne, nechci říkat, že všichni lidé jsou svině, ale nikdy nevíte co bude zítra! A lidé jsou jen lidé.  A lidé jsou ovlivnitelní.

Věci se můžou změnit. Přestavte si, že váš blízký dostane práci v jiném městě, nebo mu onemocní příbuzný, nebo dostane nového kolegu – prostě najednou se již nevídáte každý den, ale třeba jen o víkendu. Váš blízký však nyní vídá každý den někoho jiného, třeba kolegu z práce. Chodí spolu na oběd a povídají o svých životech – dřív nebo později se proflákne, že vás pojí slib.

Slib, za který teď vy tvrdě platíte, ale své ovoce sklidíte později. Pokračování textu Lidé jsou ovlivnitelní