Nemůže to začít hořet?

„Nemůže to začít hořet? To je diesel, že jo?“

Je to diesel. Takže máme čas. Fajn, takže co teď.

Hele, svítí palubovka, takže vypnout motor. Otočím klíčkem, kontrolky zhasnou. Ale motor se nezastavil, ten už stál.

Rozhlížím se. Všechno je tak moc jiné, že nevím, kde začít. Kam se podívám, tam je mezi střepy hromada věcí. Je to hrozný zmatek, nestíhám si utřídit myšlenky.

Vím, co se stalo. Jsme vzhůru nohama, visíme za pásy hlavou dolů. Střecha trochu zmáčklá do kabiny, ale prostoru tu zbývá dost.

Je mi dobře. Jako vážně! Po tom, co jsme právě zažili jsme oba celí. Opakovaně se ujišťujeme, že MY jsme v pořádku.

Tak co teď?

Mobil! Najít mobil. Jsme někde v prdeli na konci světa, mobil je teď vším.

Leží tady, přímo pode mnou. Teda nade mnou. Doprdele, co je nahoře a co dole? Pořád visím v pásu.

Viset v pásu je pohodlný. Divný, ale je. Potřebuju se odpoutat, protože jsem hrozně dezorientovanej v prostoru takhle.

Prdele, nejde to, nedosáhnu mezi sloupek a sedadlo. Nedosáhnu, protože se nenahnu doleva, je tam ta promáčklá střecha. Karel může, tak mě odpoutá.

Sednu s na zem. Vlastně na střechu. Doprdele. Každý jsme někdy občas vzhůru nohama, nepřijde nám to, jsme zvyklí. Neporadíme si, když je vzhůru nohama všechno kolem.

Nevidíme ani ven. Přední okno je na zemi, před zadní se vysypal kufr. Boční ukýnka jsou až u země, není prostor se sehnout a vyhlédnout.

Ty vole, krev! Všechno se zastaví. Nic není důležitější. Odkud to kurva je?

Koukám na Karla. Je celej.

Přehrávám si v hlavě tu scénu. Nebouchlo mě něco? Z předchozích nehod vzpomínám, jak jsem nic necítil, dokud to nepřišlo k sobě. Klidně bych mohl mít v krku železnou trubku a nic.

Já vůl, klečím ve střepech. Dobrý.

Tak co teď?

Pořád je tu zmatek. Nezlepšuje se to. Všechno naruby, postupem času vnímám stále víc věcí, které mě jenom rozptylují.

Někdo na nás zvenku volá. Uvědomuju si, že volá už dlouho. A slyšel jsem ho celou dobu. Ale je toho tolik, že tohle jsem vytěsnil. „Jo, jsme v pohodě.“

Mám mobil a čepici. Venku mrzne, pro čepici bych se vracel.

Jdem ven. Dveřma to nejde. Na předním okně všechno leží, dozadu se nedostaneme. Z okna u spolujezdce zbyla škvírka. Takže u řidiče, z toho zůstaly 2/3, tím prolezem.

Všechno je vhůru nohama. I okna. Ty jsou hlavně úplně u země.

Beze slov uhýbám Karlovi, ten kolem mě protáhne a je venku. Seděl jsem sice blíž, ale je třeba se plazit po zemi mezi střepy, na to je potřeba místo.

Našel jsem tužku, beru jí. Vystrčím hlavu a podávám věci Karlovi. Jsem venku.

Poprvé uvidím, co se opravdu stalo. Stál bych a kochal se. Lavina myšlenek mě svírá, musím jednat.

Uvědomuju si, že začínám zmatkovat. Hlavou mi letí tolik myšlenek, že je nestíhám uchopit. Nedokážu ani dokončit větu.

Takhle to nejde. Nejde stihnout všechno.

Tak co teď?

Jedny dveře jdou otevřít. Za nima leží bunda a batoh. Bezva.

Hledám oranžovou vestu. Ale vyseru se na to, kdo ví, kde je.

Mezitím se tu sbíhají místní.

D-FENS!

Zapínám diktafon a schovám do kapsy. Slovo proti slovu má velkou moc, nechci se stát zranitelným terčem kolemjdoucí hyeny.

Volám Policii. Sněží. Zmatkuju. Zasněžený dotykáč zmatkuje. Kurvadrát.

Mluví na mě asi 4 lidi současně. Pořád se snažím vytočit 158. Nikdy bych nevěřil, kolik to může dát práce. Mrznou mi prsty. Ve zmatku se ukliknu, aplikace se přepne jinam, něco se začne dlouze načítat. Sekundu, dvě, tři… Zoufalost, bezmoc.

Žádná katastrofa se sice neděje, ale já jí prožívám. Prožívám přesně to, co popisuje Jill Bolte Taylorová ve svém příběhu o mozkové mrtvici.

Střih.

„Policie už jede“ říkám. A v tom si uvědomuju, že nevím, jak telefonát skončil. Pamatuju si, jak popisuju místo nehody, že je bez zranění, ale auto ve škarpě. Ale co pak? Položil jsem to? Nebo co jsme si řekli? Krurvadrát.

Někdo z okolních mi podal nářadí, jdu odpojit baterii.

D-FENS!

Fotit. Všechno fotit. Než přijede policie, všechno zasněží.

Fotím, hrozně mrznu.

Kolemjdoucí místní znají majitele ohrady, kde parkujeme. Shání ho. Díky!

Policie přijela. Kdo řídil? Doklady!

Dostali doklady, označil jsem se za řidiče a seru na ně, práce máme dost. A oni taky.

Sněží.


Zvědavý čtenář se jistě ptá co se stalo. A není to jedno?

Jak řešit obtěžování naháněči z Broker Consulting

Logo Broker ConsultingPoradci společnosti Broker Consulting otravují lidi telefonáty, kterými se snaží získat další klienty, jimž by mohli zajistit „finanční poradenství“. Jejich jednání ale rozhodně není v pořádku a mě už přetekla míra trpělivosti. Závěrem uvádím i návod, jak se bránit, pokud Vás naháněči Broker Consulting budou obtěžovat.

Minulý týden jsem publikoval článek o neúčelnosti Zlatých stránek. A nebylo to jen tak. Od začátku toho týdne mi totiž každý volal volali otravové s rozmanitou škálou nepotřebných služeb a výher.

Broker Consulting patřil mezi jednoznačně nejotravnější, jeho zástupci volali na můj telefon i několikrát denně, pokaždé někdo jiný. Podobně rozmanitý byl i úvodní monolog, kterým se pokoušeli upoutat moji pozornost, abych je neodmítl hned mezi dveřmi: „Tady XY ze společnosti Broker Consulting, volám Vám ohledně Vaší smlouvy na penzijní připojištění, potřebovala bych zkontrolovat, zda je v pořádku…“, „…dostala jsem Vás na starosti, abych se ujistila, že Vaše smlouva…“, „…mám tu u Vás poznámku, že jsme se na dnešek domluvili…“, „…chtěl bych se ujistit, že náš zaměstnanec XY Vám předal v pořádku smlouvu…“.

Musím upozornit, že s touto podařenou společností nemám a nikdy jsem žádnou smlouvu neměl. Obchodníci Broker Consulting ale nemají problém mi zpříma nalhat cokoliv, jen abych uvěřil zdánlivé důležitosti hovoru a nechal se nalákat na špek.
Pokračování textu Jak řešit obtěžování naháněči z Broker Consulting

Zlaté stránky jsou pouze nesmyslná spamová databáze

Spam, spam a zase spam. Tak bych shrnul telefonáty, které mám několikrát do týdne. Většina z nich má jedno společné: mé číslo získali ve Zlatých stránkách.

Před nějakými patnácti dvaceti lety jsme klasické oranžové telefonní seznamy vyměnili za tyhle žluté seznamy, to byla tenkrát sláva, mluvilo se o tom v televizi a byly toho plné noviny. Tehdy jsem čekal netrpělivě na první den, kdy distribuce začala a hned jsem běžel na metro Strašnická pro první výtisk.

Jenže to bylo v době, kdy internet byl univerzitním artiklem a hry se kopírovaly opisováním zdrojového kódu z dvoustrany v Abíčku.

Použili jste v posledním roce Zlaté stránky?

Pokud nepočítám použití stránek jako těžítko, palivo, nebo podložku, pak jsem jej nepoužil už opravdu dlouho. A i u mnohých jiných lidí lze vidět Zlaté stránky naspodu hromady časopisů, zjevně dlouho netknuté. No dobrá, možná je Vy používáte, možná znáte někoho, kdo je používá, případně znáte někoho, kdo zná někoho… Pokračování textu Zlaté stránky jsou pouze nesmyslná spamová databáze

Tesco, Clubcard a Home Credit – na co si dát pozor

V minulém díle článku jsem popsal kreditní kartu Tesco Clubcard od Home Creditu a zdlouhavý proces jejího získání.

Po několika měsících používání jsem shromáždil několik problémů, které se s kartou úzce pojí. Pokud o kartě uvažujete, určitě si článek přečtěte.

Lidský faktor – pokladní

Pro mě osobně bylo největší motivací zdvojené získání Clubcard bodů. Pro to je ale potřeba, aby se při nákupu načetl čárový kód na kartě a zároveň byl nákup touto kartou zaplacen.

Pokladním to ale nikdo neřekl. Většina z nich ani netuší, že něco takového existuje. Naprosto všechny pokladní (a to opravdu všechny) kartu chápou jako platební, ale nenačtou vám čárový kód Clubcard (přicházíte tím o body). Musel jsem se naučit důrazně na to upozorňovat a důsledně na tom trvat. Pokračování textu Tesco, Clubcard a Home Credit – na co si dát pozor

Tesco, Clubcard a Home Credit – moje zkušenost

Toto není reklamní text, ale upozornění pro zájemce o službu, aby věděli, co mají očekávat.

Obchodní řetězec Tesco má svůj věrnostní program pro zákazníky nazvaný Clubcard, kdy nákupy sbíráte body, za které jsou pak určité výhody. Postup je klasický – plastová kartička s kódem, který při nákupu předkládáte pokladní.

Před několika měsíci mne v Tescu oslovila slečna s nabídkou kreditní karty Clubcard, tedy rozšíření standardní klubové karty o platební možnosti. Je to přesně ten případ, kdy vám v hlavě začne znít poplach: „bacha, nepodepisovat, tohle bude průser!“. Přirozená podezřívavost mě donutila si vyhledat na webu smluvní podmínky služby a hledal jsem, kde je zrada.

Nejsem právník, ale kromě rozhodčí doložky (která je už tak dobrý důvod takovou smlouvu neuzavřít) byly podmínky poměrně jasné a přijatelné. Kupodivu. Pokračování textu Tesco, Clubcard a Home Credit – moje zkušenost

České energetické centrum – časté otázky

Článek České energetické centrum – Jak odstoupit od smlouvy vydaný před dvěma měsíci se těší velké popularitě. Za tu dobu vyvstalo několik podstatných otázek, které se opakovaně objevují v komentářích a také mi je posíláte na e-mail. Velmi se omlouvám těm, kteří se odpovědi nedočkali, dotazů je opravdu hodně a není v mých silách každému jednotlivě odpovídat.

Abych ale trochu pomohl, níže uvádím seznam vašich častých dotazů: Pokračování textu České energetické centrum – časté otázky

Jak jsem řídil opilý

Nesouhlasím s tvrzením „dám si jedno malý pivko, za půl hodinky budu v cajku“ a ze zásady prostě nepiju, když řídím.

Jednou jsem přesto sedl do za volant pěkně na šrot. Bylo to před pár lety,  začínal jsem bydlet v Pardubicích – Svítkově. Toho večera přišla nečekaná návštěva původem z dalekých krajů (BTW: chtělo by to někdy zopakovat, jestli to čtete :) ), slovo dalo slovo a ani si nepamatuji, jak jsem se dostal do postele.

Druhý den ráno na mě budík přes hodinu pokřikoval, první myšlenka po probuzení byla „Kruci jdu pozdě!“. Rychle jsem se oblékl a vyrazil jsem autem do města. Stres ze zpoždění a pořádné okno mi úplně zakryly vzpomínku na předchozí večer.

Jel jsem opilý a nevěděl jsem to. Pokračování textu Jak jsem řídil opilý

České energetické centrum – jak odstoupit od smlouvy

Upozornění: Článek byl přesunut na nový web www.odstoupení.cz.

Dobrý den, přišla jsem Vám zlevnit elektřinu a plyn.“, s takovou úvodní větou v současné době desítky obchodních zástupců Českého energetického Centra obcházejí pražské byty.

Vydávají se za zaměstnance PRE a PP, popřípadě svůj skutečný původ tak nějak mlčky nesdělí a zákazníka cíleně nechají v omylu, že zastupují úplně jinou společnost. Pokračování textu České energetické centrum – jak odstoupit od smlouvy

V Praze blaze?

Jak jsem začal, tak jsem taky skončil. S Pardubicema.

Po náročném stěhování jsem opět doma, tentokrát už ve svém vlastním bytě, téměř v samotném centru Prahy. Je to velká změna po té, co jsem bydlel tři roky na okraji města, pod oknem mi běhaly koně, v dálce bylo slyšet mečení koz a bečení ovcí a romantiku venkova uměl občas narušit jen hluk z blízkého letiště.

Tak jdu žít…

Lidé jsou ovlivnitelní

Tento článek bych také mohl nazvat „nevěřte nikomu“, ale to by bylo hrubé, ohrané a mnohem méně poutavé.

Jistě máte blízkého člověka, za něhož byste byli ochotni dýchat a zaručili byste se za něj čímkoliv. Může to být matka, manželka, syn, bratr, kolega, nejlepší přítel, … kdokoliv.

Kdyby takový člověk za vámi přišel, že potřebuje půjčit velkou sumu peněz, nebo vám slíbil, že na vás po pěti letech přepíše své nové Ferrari, jestliže s ním budete splácet polovinu splátek a vy byste si plácli, je pravděpodobné, že by dohoda zůstala „na hubu“. On by vás nikdy nezradil. Vy si přece můžete věřit, ne?

NE!

Ne, nechci říkat, že všichni lidé jsou svině, ale nikdy nevíte co bude zítra! A lidé jsou jen lidé.  A lidé jsou ovlivnitelní.

Věci se můžou změnit. Přestavte si, že váš blízký dostane práci v jiném městě, nebo mu onemocní příbuzný, nebo dostane nového kolegu – prostě najednou se již nevídáte každý den, ale třeba jen o víkendu. Váš blízký však nyní vídá každý den někoho jiného, třeba kolegu z práce. Chodí spolu na oběd a povídají o svých životech – dřív nebo později se proflákne, že vás pojí slib.

Slib, za který teď vy tvrdě platíte, ale své ovoce sklidíte později. Pokračování textu Lidé jsou ovlivnitelní