Nemůže to začít hořet?

„Nemůže to začít hořet? To je diesel, že jo?“

Je to diesel. Takže máme čas. Fajn, takže co teď.

Hele, svítí palubovka, takže vypnout motor. Otočím klíčkem, kontrolky zhasnou. Ale motor se nezastavil, ten už stál.

Rozhlížím se. Všechno je tak moc jiné, že nevím, kde začít. Kam se podívám, tam je mezi střepy hromada věcí. Je to hrozný zmatek, nestíhám si utřídit myšlenky.

Vím, co se stalo. Jsme vzhůru nohama, visíme za pásy hlavou dolů. Střecha trochu zmáčklá do kabiny, ale prostoru tu zbývá dost.

Je mi dobře. Jako vážně! Po tom, co jsme právě zažili jsme oba celí. Opakovaně se ujišťujeme, že MY jsme v pořádku.

Tak co teď?

Mobil! Najít mobil. Jsme někde v prdeli na konci světa, mobil je teď vším.

Leží tady, přímo pode mnou. Teda nade mnou. Doprdele, co je nahoře a co dole? Pořád visím v pásu.

Viset v pásu je pohodlný. Divný, ale je. Potřebuju se odpoutat, protože jsem hrozně dezorientovanej v prostoru takhle.

Prdele, nejde to, nedosáhnu mezi sloupek a sedadlo. Nedosáhnu, protože se nenahnu doleva, je tam ta promáčklá střecha. Karel může, tak mě odpoutá.

Sednu s na zem. Vlastně na střechu. Doprdele. Každý jsme někdy občas vzhůru nohama, nepřijde nám to, jsme zvyklí. Neporadíme si, když je vzhůru nohama všechno kolem.

Nevidíme ani ven. Přední okno je na zemi, před zadní se vysypal kufr. Boční ukýnka jsou až u země, není prostor se sehnout a vyhlédnout.

Ty vole, krev! Všechno se zastaví. Nic není důležitější. Odkud to kurva je?

Koukám na Karla. Je celej.

Přehrávám si v hlavě tu scénu. Nebouchlo mě něco? Z předchozích nehod vzpomínám, jak jsem nic necítil, dokud to nepřišlo k sobě. Klidně bych mohl mít v krku železnou trubku a nic.

Já vůl, klečím ve střepech. Dobrý.

Tak co teď?

Pořád je tu zmatek. Nezlepšuje se to. Všechno naruby, postupem času vnímám stále víc věcí, které mě jenom rozptylují.

Někdo na nás zvenku volá. Uvědomuju si, že volá už dlouho. A slyšel jsem ho celou dobu. Ale je toho tolik, že tohle jsem vytěsnil. „Jo, jsme v pohodě.“

Mám mobil a čepici. Venku mrzne, pro čepici bych se vracel.

Jdem ven. Dveřma to nejde. Na předním okně všechno leží, dozadu se nedostaneme. Z okna u spolujezdce zbyla škvírka. Takže u řidiče, z toho zůstaly 2/3, tím prolezem.

Všechno je vhůru nohama. I okna. Ty jsou hlavně úplně u země.

Beze slov uhýbám Karlovi, ten kolem mě protáhne a je venku. Seděl jsem sice blíž, ale je třeba se plazit po zemi mezi střepy, na to je potřeba místo.

Našel jsem tužku, beru jí. Vystrčím hlavu a podávám věci Karlovi. Jsem venku.

Poprvé uvidím, co se opravdu stalo. Stál bych a kochal se. Lavina myšlenek mě svírá, musím jednat.

Uvědomuju si, že začínám zmatkovat. Hlavou mi letí tolik myšlenek, že je nestíhám uchopit. Nedokážu ani dokončit větu.

Takhle to nejde. Nejde stihnout všechno.

Tak co teď?

Jedny dveře jdou otevřít. Za nima leží bunda a batoh. Bezva.

Hledám oranžovou vestu. Ale vyseru se na to, kdo ví, kde je.

Mezitím se tu sbíhají místní.

D-FENS!

Zapínám diktafon a schovám do kapsy. Slovo proti slovu má velkou moc, nechci se stát zranitelným terčem kolemjdoucí hyeny.

Volám Policii. Sněží. Zmatkuju. Zasněžený dotykáč zmatkuje. Kurvadrát.

Mluví na mě asi 4 lidi současně. Pořád se snažím vytočit 158. Nikdy bych nevěřil, kolik to může dát práce. Mrznou mi prsty. Ve zmatku se ukliknu, aplikace se přepne jinam, něco se začne dlouze načítat. Sekundu, dvě, tři… Zoufalost, bezmoc.

Žádná katastrofa se sice neděje, ale já jí prožívám. Prožívám přesně to, co popisuje Jill Bolte Taylorová ve svém příběhu o mozkové mrtvici.

Střih.

„Policie už jede“ říkám. A v tom si uvědomuju, že nevím, jak telefonát skončil. Pamatuju si, jak popisuju místo nehody, že je bez zranění, ale auto ve škarpě. Ale co pak? Položil jsem to? Nebo co jsme si řekli? Krurvadrát.

Někdo z okolních mi podal nářadí, jdu odpojit baterii.

D-FENS!

Fotit. Všechno fotit. Než přijede policie, všechno zasněží.

Fotím, hrozně mrznu.

Kolemjdoucí místní znají majitele ohrady, kde parkujeme. Shání ho. Díky!

Policie přijela. Kdo řídil? Doklady!

Dostali doklady, označil jsem se za řidiče a seru na ně, práce máme dost. A oni taky.

Sněží.


Zvědavý čtenář se jistě ptá co se stalo. A není to jedno?

Jedna myšlenka na “Nemůže to začít hořet?”

  1. Zatím jsem necetla lepší popis pocitu u havarky. Díky za to.
    Co se stalo, vidím. Co cítí a zažívá posádka, se většinou nezveřejňuje.
    Přeji Vám, ať se z toho vzpamatujete bez následků na těle i na duši.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *