A nech mi tam komentář

Tuhle větu poslední dobou slyším dost často. Tak si článek přečtu, někdy se něco dozvím, jindy pochopím souvislosti věcí a dějů, jež už proběhly. Pak jdu do formuláře, vyplním jméno, e-mail, a začnu psát… psát… ehm, tedy… když ono to nějak nejde. Není co psát.

Článek proto nemusí být přece hned špatný. Prostě jen nevyvolává takové emoce, aby v čtenáři budil potřebu něco dodávat, popírat, nebo povzbuzovat.

Je mi taky líto, když můj článek zeje komentářovou prázdnotou, ale když už někoho donutím (nátlakem, výhružkou, nebo vydíráním), aby tam něco napsal, tak to většinou stejně za nic nestojí.

Když už totiž chci opravdu někomu napsat komentář, tak první píšu v rychlosti obsah sdělení, abych to ze sebe vysypal dřív, než myšlenky semelu, rozříštím a než si sám odpovím na otázky které chci položit. A až pak doplňuji e-maily, jména, atd.

Komentář by měl být spontánní. Komentář většinou něco vyjadřuje a vyzařuje emocí. Může to být souhlas, nesouhlas, nadšení, zklamání, vylévání vzteku, sdílení podobné zkušenosti (atd.) a jejich různé kombinace (např.: nadšení čtenáře, že autor popisuje stejnou zkušenost, jakou právě taky získal).

1 komentář u „A nech mi tam komentář“

  1. Souhlas, ale Chápu, že tenhle článek je narážka na mě…Souhlasím s tím, že není dobrý komentář nějak vynucovat, že je potřeba, aby k tomu měl čtenář určitý vztah a vůbec co říct.Ale, každý komentář mě potěší, ať už je více či méně povedený. Mám tak trochu pocit,že to někdo četl… A pak je spousta lidí, co říká – napadl mě skvělý komentář, napíšu Ti něco, teď mi něco napadlo, … Jenže z nedostatku času už nenapíšou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *