Nejsem všímavej, ale někdy si všimnu

Asi toho budu časem litovat, ale chtěl bych se se svými čtenáři podělit o jednu svoji vlastnost, se kterou bojuju.Jako každé malé dítě jsem byl i já hodně zvídavej, pořád jsem se někoho ptal „proč?“. Chvíli jsem odpovědi dostával, ale po nějaké době začala převažovat jedna odpověď: „Prostě to tak je, no!“Později jsem si všímal, když bylo něco jinak, než obvykle. Pochlubil jsem se tím, na co jsem přišel a vrátilo se mi „No a co?“, nebo „Ne, takhle to bylo celou dobu.“ A tak se člověk naučí se neptat.

Dnes je to pro mě velký handicap. Nevšímám si věcí. Ne že bych je neviděl, ale ani si neuvědomím, že je něco špatně, že by to tak nemělo být, že by se s tím mělo něco dělat – prostě to přijmu. Nebudu se ptát, dělat ze sebe vola, akorát by si na mě zase někdo smlsnul.

Když si holka koupí novou bundu, boty, nebo si udělá melíry do vlasů, přijmu to. Asi už to tak bylo, jen jsem si nevšiml. Když se pak ohradí, že jsem si ani nevšiml, nafackoval bych si.

Tedy ne, že bych si změny vůbec nevšiml. Všimnu si ji, prozkoumám ji, ale všechno tak nějak automaticky, někde mezi podvědomím a vědomím. Nestihnu o tom přemýšlet, protože si to ani neuvědomím, jen to zpracuju a zařadím do paměti.

Nikdy dvakrát

V podstatě se na to můžete spolehnout.

Dám Vám radu: nikdy nedělejte dvakrát totéž. Když si totiž po druhé všimnu nějaké změny, vzpomenu si, že tohle tu už jednou bylo – takové malé dejavu a pak mi to dojde.

Když hodně pozdě večer řeším nějaký problém a pak slyším zvonit něčí telefon, přestože tou dobou je běžně ticho – nic.

Když ale asi za 20 minut řeším znovu ten samý problém a minutu na to zase ten samý zvuk telefonu…

Poznámka

Vyprávění o dětství se nevztahuje na rodiče, ale na školu a další zájmové aktivity!
Moc se těším, vy kujóni, i když naprosto netuším, wo co go :-) (Tohle pochopí jen vyvolení)