Nesouhlasím s tvrzením „dám si jedno malý pivko, za půl hodinky budu v cajku“ a ze zásady prostě nepiju, když řídím.
Jednou jsem přesto sedl do za volant pěkně na šrot. Bylo to před pár lety, začínal jsem bydlet v Pardubicích – Svítkově. Toho večera přišla nečekaná návštěva původem z dalekých krajů (BTW: chtělo by to někdy zopakovat, jestli to čtete :) ), slovo dalo slovo a ani si nepamatuji, jak jsem se dostal do postele.
Druhý den ráno na mě budík přes hodinu pokřikoval, první myšlenka po probuzení byla „Kruci jdu pozdě!“. Rychle jsem se oblékl a vyrazil jsem autem do města. Stres ze zpoždění a pořádné okno mi úplně zakryly vzpomínku na předchozí večer.
Jel jsem opilý a nevěděl jsem to.
Byl bych přísahal, že auto má poruchu. Rozbité řízení, něco s brzdama a spojka zabírala nezvykle. Úzká ulička za benzínkou byla ještě užší a v ostré zatáčce jsem najel na obrubník. Sakra, vždyť tu jezdím každý den, co se to děje?!
Rovinka kolem Závodiště byla bez problému, ty však nastaly na křižovatkách nadjezdu u Parama. Ostře doleva, pak oblouček z kopce s jemným dobrzděním k semaforu a ostře doprava – ideální příklad, který se trochu nepovedl, protože první odbočku jsem o dva metry přejel, jemné dobrzdění provázelo skřípění gum a jen ta pravotočivá na konci vyšla dobře.
V tom mi to došlo. V dálce přede mnou zablikaly modré majáky a já se rozvzpomněl.
Mimochodem, všimli jste si taky, jak vás policejní auta dokážou občas přimět k tomu, abyste si zkontrolovali, jestli svítíte a nejedete moc rychle? Přitom stačí, když poklidně projede kolem.
Policejní hlídka několik metrů přede mnou naštěstí řešila nějakou dopravní nehodu, takže si mě nikdo nevšiml, ale znáte ten pocit, že na vás všichni civí… Na nejbližším parkovišti jsem auto zastavil a zbytek šel pěšky.
Je zajímavé, že chůze mi problém nedělala a ani další běžné činnosti nebyly ovlivněny. Vysvětluji si to tak, že při řízení jsou účinky alkoholu mnohem intenzivnější na citlivost a přesnost.
A proto si nedám ani malé pivo, díky.