Srna ve městě

Že rád ponocuji, je všeobecně známo. Avšak od té doby, co máme kancelář, objevil jsem nový zážitek. Pozorování Pardubic z nejvyšších pater prosklené budovy přímo v samotném centru města. Jedná se o palác Magnum, významně převyšuje všechny budovy v okolí, díky čemu nabízí jedinečný výhled na daleký horizont.

Ještě lepší je když se navíc ještě spustí déšť či přímo prudká bouře, je to fantastcká podívaná.

Vedle našich kanceláří ješte minulý týden stály tři vysoké jeřáby. Nepříliš známým faktem je, že když se nepracuje a nebo právě při bouřích se musí jeřáby uvolnit, aby se mohly otáčet po větru. Pohled na rotující několikatunové kolosy ve mě vyvolává zvláštní filosofické uvolnění. Pokračování textu Srna ve městě

Potěšte svého potkánka

Potkani jsou úžasná inteligentní zvířátka. Tak jako psům se dávají za odměnu piškoty nebo suchary, potkani milují cvrčky, housenky či jinou havěť.

Dnes byla teplá noc a otevřeným oknem do pokoje nalétaly můry nechaje se vábit magickým světlem z monitoru. Byly veliké, šťavnaté a bylo jich osm. Potkan teď spokojeně tráví ve svém domečku.

České dráhy mi vrátily automaty

Na konci roku 2006 ČD ukončily provoz všech prodejních automatů jízdenek (dále jen PAJ). Byla to pro mě velmi smutná událost, protože PAJ využívalo jen velmi málo cestujících, takže jsem nemusel nikdy stát frontu a na každou vydanou jízdenku byla poskytována sleva PAJ – necelých 10 %. Pokračování textu České dráhy mi vrátily automaty

Pohřeb Jiřího Heřmánka (aktualizováno)

Rozloučení s Jirkou Heřmánkem proběhlo v pátek 4. 7. 2008 ve 12 hodin v pardubickém krematoriu.

K obřadu se sjely hasičské sbory z několika měst Pardubického kraje, aby poctili památku velkého Muže. V obřadní síni jeho nejbližší z řad hasičů stáli čestnou stráž vedle rakve.

Zástupy lidí, kteří se s Jirkou přišli rozloučit, několikrát překračovaly dostupnou kapacitu velké obřadní síně a většina smutečních hostů během obřadu stála pod deštivou oblohou před vchodem. Pokračování textu Pohřeb Jiřího Heřmánka (aktualizováno)

Nejsem všímavej, ale někdy si všimnu

Asi toho budu časem litovat, ale chtěl bych se se svými čtenáři podělit o jednu svoji vlastnost, se kterou bojuju.Jako každé malé dítě jsem byl i já hodně zvídavej, pořád jsem se někoho ptal „proč?“. Chvíli jsem odpovědi dostával, ale po nějaké době začala převažovat jedna odpověď: „Prostě to tak je, no!“Později jsem si všímal, když bylo něco jinak, než obvykle. Pochlubil jsem se tím, na co jsem přišel a vrátilo se mi „No a co?“, nebo „Ne, takhle to bylo celou dobu.“ A tak se člověk naučí se neptat.
Pokračování textu Nejsem všímavej, ale někdy si všimnu