Rubrika: Zamyšlení

Můžu se tě na něco zeptat?!

„Můžu se tě na něco zeptat?“ je neuvěřitelně pitomá otázka. Přesto velice frekventovaná.

Jednak se totiž položením této otázky už ptáte a vlastně tak princip samotné otázky stavíte do podivného paradaoxu. Navíc na tuto otázku nelze stejně odpovědět hodnotně, pokud tázaný neví čeho se otázka týká – což ne vždy bývá z kontextu řeči patrné.

Vím, že je to pouhá fráze, jejíž původní význam už se změnil na úroveň společenského tanečku (viz David Grudl a jeho Společenské tanečky). Pravděpodobně tím pouze tazatel chce upoutat pozornost, tázaného připravit na osobní otázku a dost možní tím vyjádřit, že si citlivost otázky uvědomuje.

Pokud Vám někdy na mysl vyvztane podobné otázka, doporučuji:

  • neptat se, jestli se můžete zeptat, ale zeptat se na to, na co se zeptat chcete; nebo
  • místo této fráze raději říci: „Mám takovou otázku ohledně <předmět otázky>. Jestli o tom nechceš mluvit, budu to respektrovat. <Ihned poté položit otázku>“ Osobně toto považuji za nejlepší možný přístup s ohledem na tázaného.

Vážený kliente (díl 1.)

Moje odporně škodolibá povaha by se Vám teď nejraději posmívala, ale je mi do pláče!

Když si vzpomenu na hodiny úmorné ale oddané práce, které jsme strávili na Vašem projektu!

Analytik po nocích hledal nejlepší rozvržení navigace, grafikům jsme krátili víkendy, aby Váš projekt byl dokonalý do posledního pixelu, já – programátor – chodil do práce na sedmou, abyste mohl u ranní kávy vymýšlet, co ještě ještě přidat za funkci. Kolikrát jsme vraceli kodérům k přepracování lecjaké drobnosti, aby se Váš web zalíbil Googlu a slepý na něm prohlédl. A nemuvím to tom, že jsme se prokousávali dlouhými bloky textů a hledali chybku, či nevhodný slovní obrat a strávili nad nimi dlouhé vášnivé diskuze, aby si Vaši klienti početli.

Vznikl skvost, jen co je pravda! Pokračování textu Vážený kliente (díl 1.)

Chybíte mi, děti

Letos o prázdninách proběhl už druhý letní tábor, kterého jsem se nezúčastnil. Po 15 letech, kdy jsem z táborových akci nevynechal od svého dětství ani den, to je pro moji táborovou dušičku velká rána.

Může to vypadat, že jsem o tábory ztratil zájem, ale jen to nestíhám. Léto je vždy velmi rušný termín a přestože si dopředu naplánuji volno a prostor, urgentní práce a problémy vždy celé tři týdny úspěšně zabijí.

Jenže ono už se taky není moc kam vracet. Za poslední dva roky nastalo tolik změn… to, co mě lákalo nejvíce, už také není. Moje nejoblíbenější pětice svěřenců (Martin, Fána, Lucka, Gabča a Májka) už postupně slaví osumnáctiny jeden po druhém, a na táborech bych je už stejně nepotkal. Pokračování textu Chybíte mi, děti

Autobusem na Svítkov II.

To jsem si takhle jednou v 5 ráno v kanceláři vzpomněl, že by bylo prima jet se domů na pár hodin vyspat. IDOS mi našel přívětivý spoj, krásně mi časově vycházel tak, že se v klidu sbalím a dojdu na zastávku. A kdyby mi snad měl tento spoj ujet, 4 minutky poté jede další.

Jenže zrovinka toho dne ráno stavbaři začali strhávat kontroverzní lávku u Tesca (komentuje: Český rozhlas, Strana zelených, či ČTK na Archiwebu), hromadná doprava byla vedena oklikou bez zajištění náhradní dopravy a Dopravní podnik se neobtěžoval o výluce informovat na neobsloužených zastávkách. Pokračování textu Autobusem na Svítkov II.

Kouzlo okamžiku

Být programátorem není tak prosté, jak si spousta neprogramátorů myslí. Nestačí jen se narodit s talentem a pak jen sedět v teple a „mačkat čudlíky“.

Programátora v jeho práci nesmírně ovlivňují jeho emoce a problémy, kterými v osobním životě prochází a to do takové míry, že se jeho výkon může na několik týdnů zastavit úplně na nulu.

Programování je hluboká myšlenková činnost, do které je třeba se plně ponořit a věnovat jí veškeré soustředění. Pokud má však programátor jakýkoliv psychický problém, například stres, velké emoční vypětí, nedokáže se soustředit, myšlenkami přebíhá, těká, ale na programování, které jeho starosti přímo nevyřeší, se prostě soustředit nemůže. Pokračování textu Kouzlo okamžiku

Problém silničního dopravního značení

Při řízení vozu pravidelně narážím na tři problémy, které IMHO způsobuje nedomyšlenost realizace předpisů. Společným rysem všech zmíněných problémů je to, se při jízdě plně věnuji skutečné dopravní situaci a dopravní značení vnímám jen když má v dané chvíli smysl.

Problém hlavní a vedlejší

Při projíždění prázdnou křižovatkou nepotřebuji znát, zda mám přednost, protože v prázdné křižovatce mám přednost vždy. A proto teprve když do křižovatky přijíždí i jiný vůz, je pro mě zjištění předností podstatné.

Bohužel tady v Pardubicích jsou značky přednosti umístěny asi 20-30 m před křižovatkou a ve většině případů jsou křižovatky natolik nepřehledné že vůz z příčné komunikace je vidět až těsně před křižovatkou, kdy už mám problém zjistit, kdo z nás teď bude mít přednost. Pokračování textu Problém silničního dopravního značení

Ztráta

Je to už více jak týden, co nás při dopravní nehodě opustila moje nejmilovanější sestřička. Prožívám ten nejhorší kus života za mnoho posledních let a jen se to zhoršuje.
Ráno před šestou mě vzbudily zlé sny, a ani po 5 hodinách jsem neudělal žádnou rozumnou práci a že jí na mých bedrech spočívá spousta. Už od sedmi koukám do zdrojových kódů a nedávají mi žádný smysl.
Ach jo.

Nejsem všímavej, ale někdy si všimnu

Asi toho budu časem litovat, ale chtěl bych se se svými čtenáři podělit o jednu svoji vlastnost, se kterou bojuju.Jako každé malé dítě jsem byl i já hodně zvídavej, pořád jsem se někoho ptal „proč?“. Chvíli jsem odpovědi dostával, ale po nějaké době začala převažovat jedna odpověď: „Prostě to tak je, no!“Později jsem si všímal, když bylo něco jinak, než obvykle. Pochlubil jsem se tím, na co jsem přišel a vrátilo se mi „No a co?“, nebo „Ne, takhle to bylo celou dobu.“ A tak se člověk naučí se neptat.
Pokračování textu Nejsem všímavej, ale někdy si všimnu